Mistři - Nejvýznamnější romští představitelé klasické hudby a jazzu v Čechách a na Slovensku - E

Další kniha z pera Emila Ščuky, zakladatele a ředitele Mezinárodní konzervatoře Praha, nazvaná „Mistři“ představuje téměř encyklopedickým způsobem nejvýznamnější představitele klasické a jazzové hudby z řad Romů v Čechách a na Slovensku. Přečetla jsem si ji skutečně se zájmem a nutno říci, že mě překvapila v několika ohledech. Ještě jsem nečetla souhrnnější přehled v jedné jediné knize, na jednom jediném místě, a to vlastně považuji za její největší přínos. Pochopitelně, že neobsahuje všechna jména, ani nemůže, ale vytváří zatím nejucelenější základní přehled jmen hudebníků, kteří svůj talent, a často také generacemi posouváno a zdokonalováno hudební rodinné zázemí studiem na prestižních školách, dokázali proměnit v úspěchy celosvětového charakteru a dosáhnout na nejvyšší uznání i v žánrech, kde to ještě dvě generace zpátky nebylo z různých důvodů možné nebo alespoň běžné. Ano, mluvíme zejména o klasice, ale i o jazzu, který z romských a respektovaných velikánů nejvíce ovlivnil hudební génius Džango (Jean) Reinhard, v Belgii narozený jazzový kytarista a skladatel francouzsko-romského původu. Šlo první významný jazzový talent, který vzešel z Evropy a jehož umu se obdivovali a dodnes obdivují nejen generace romských, ale i amerických a evropských hudebníků. Sklízel a stále sklízí neskutečný obdiv a respekt za bravurní a neskutečně precizní a rychlou techniku, s níž hrál a improvizoval na kytaru, a to i přes svůj handicap způsobený v ranném mládí po požáru vozu, který obýval s manželkou, kde také vyráběla k obživě papírové růže. Po osmnáctiměsíční rekonvalescenci, kdy mu předpovídali konec hry na milovanou kytaru, navzdory všem začal znovu hrát a mistrně. Musel ale chodit o holi a kvůli poškozené levé ruce rovněž značně upravit jak akordický, tak melodický přístup. I přesto fascinoval odborníky na celém světě, tehdy i dnes. Například Hugues Panassié o něm ve své knize „The Real Jazz“ z roku 1942 napsal:„Jeho instrumentální technika je především mnohem lepší než u všech ostatních jazzových kytaristů. Tato technika mu umožňuje hrát s nepředstavitelnou rychlostí a činí jeho nástroj zcela univerzálním. Ačkoli je jeho virtuozita ohromující, není to o nic méně než jeho tvůrčí vynález. V jeho sólech jsou jeho melodické nápady jiskřivé a okouzlující a jejich hojnost sotva dává posluchači čas na dech. Neméně úžasná je schopnost Djanga ohýbat kytaru na nejfantastičtější drzost v kombinaci s jeho výraznými skloňováními a vibraty; člověk cítí mimořádný plamen hořící každou notou.“Jazzový kytarista Frank Vignola zase tvrdí, že téměř každý významný kytarista populární hudby na světě byl ovlivněn právě Reinhardtem. Během posledních několika desetiletí se v Evropě a USA konají každoroční Django festivaly a o jeho životě byla napsána biografie. Potenciál ovlivnit a obohatit jazzovou, ale i klasickou scénu mají i hudebníci, jejichž studium, dílo, uměleckou a pedagogickou činnost, účinkování v zahraničních i domácích prestižních angažmá a tělesech, včetně diskografie, Emil Ščuka představuje ve zmiňované knize „Mistři“. Mimochodem mnohým se to již daří. Píší se o nich pochvalné recenze, obdivná hodnocení, sbírají prestižní ocenění na mezinárodních soutěžích a mají možnost vystupovat s národními i mezinárodními hvězdami daných oborů. Škoda, že i pokud se zajímáte o hudbu a to dokonce velmi intenzivně z pozice studujících na vysokých školách, nemáte příliš zdrojů, o něž se můžete při interesu o vliv romské hudby a romských hudebních osobností, zvláště v žánrech klasické a jazzové hudby, opřít. Stále ještě vzniká velmi málo diplomových prací na toto téma, částečně i proto, že to znamená vydat se na pole dosud nezmapované a věnovat své práci mnohem větší úsilí, neboť právě zmiňované prameny nikde moc zaznamenané nenaleznete. A já doufám, že právě v tomto ohledu může publikace „Mistři“, kterou naleznete v knihkupectvích a doufejme, že brzy i v knihovnách hudebně zaměřených škol i přístupných široké veřejnosti, sehrát významnou roli. Dokáži si představit dokonce i to, že knihu mohu využít i jako novinář, žurnalista, režisér pídící se po zajímavém osudu, tématu. V této knize jich naleznete hned 34. A každý jeden stojí za zpracování. Silné osobnosti, silné příběhy, zajímavé kulisy opředené nádhernou hudbou. Jen je v tom výčtu stručnosti umět najít. A já doufám, že se to stane, ať kniha poslouží k dalším pracem, ať už diplomovým, rozhlasovým, novinovým, televizním či filmovým. Za všechno to stojí! Těchto 34 osobností totiž současně boří další, byť pozitivní stereotyp, o hudebnících z řad Romů , že je jim jaksi přirozeně naděleno a oni tou vrozenou muzikálností postavenou spíše na spontánnosti než na píli a studiu , excelují na festivalech a v kavárnách“. Tito ne, tito skutečně dřeli od mala mnoho hodin denně, systematicky a cílevědomě a přemýšleli, jak svojí hudbou ovlivnit například i klasickou hudbu, kde se improvizace, na rozdíl o jazzu, tolik nenosí, ale když ji umí někdo citlivě, všimnou si ji a ocení. Své o tom ví například klavírist