Armáda 13 - Slovenská Rychlá divize v bojích na řece Mius 1941-1942
182 Kč
Přejít do obchodu
Pro boje na nově otevřené východní frontě byly na Slovensku zprvu zformovány dva útvary, jednalo se o Armádní skupinu a Rychlou skupinu. Rychlá skupina představovala mobilní útvar, sestavený z obrněných a motorizovaných jednotek Slovenské armády a dne 23. června byla podřízena velení německé 17. armády, zařazené do sestavy Skupina armád Jih. Předmětem našeho zájmu je Rychlá divize, která představovala mobilní útvar, plně motorizovaný a vyzbrojený tanky i obrněnými automobily. Základem Rychlé divize se stala Rychlá skupina, která byla již na začátku července 1941 reorganizována, posílena a přejmenována na Rychlou brigádu. Tato brigáda čítala k 8. červenci 1941 celkem 117 důstojníků, 39 rotmistrů a 3 390 příslušníků mužstva, dále pak 20 tanků typu TL-35, 9 LT-38, 7 typu LT-40 a 5 obrněných automobilů OA vz. 30. Mimo to byla vybavena 37 protitankovými děly ráže 37 mm, 4 děly ráže 75 mm vz. 15, 12 děly ráže 100 mm vz. 30, 4 děly ráže 105 mm vz. 35 a 2 minomety. Velitelem Rychlé brigády se stal plk. Rudolf Pilfousek a byl podřízen veliteli německé 17. armády gen. C. H. von Stülpnagelovi. Vrcholem bojového nasazení brigády se stala 22. července 1941 bitva u Lipovce, v níž se střetla se silami 44. horské střelecké divize. V tvrdém boji sice brigáda obstála a za cenu svých 75 padlých způsobila nepříteli ztráty ve výši 1 tisíce mužů, ale následně byla stažena do týlu, posílena a opět reorganizována. Výsledkem reorganizace se stalo posílení brigády a její povýšení na divizi. Nově ustavená Rychlá divize se v průběhu léta 1941 zúčastnila velkých obkličovacích bitev na Ukrajině, jako byla ta u Umaně. V září se dokonce podílela na obklíčení sovětského uskupení vojsk u Kyjeva, během nějž vojska Skupiny armád Jih zklikvidovaly většinu sil sovětského Jihozápadního a Záložního frontu. Po vítězství u Kyjeva se stala Rychlá divize součástí 1. tankové skupiny polního maršála Ewalda von Kleista (od 25. října přejmenována na 1. tankovou armádu) a společně s ní pokračovala v tažení na východ. Již 20. září vydal Hitler souhlas, aby von Kleistova skupina zahájila výpad směrem k Azovskému moři a k Rostovu na Donu. Prvním cílem německého postupu se stala průmyslová oblast Donbasu. Ačkoliv se německá vojska a společně s nimi i Slováci, museli potýkat se stále sílícím odporem i s nepřízní počasí, podařilo se 25. října obsadit Charkov. V době, kdy se podařilo dosáhnout tohoto triumfu a na středním úseku fronty byly u Brjansku a Vjazmy poraženy síly bránící Moskvu, se německý nápor zastavil. Příčin bylo několik. Jednak odpor Rudé armády značně zesílil a do konce října přišli Němci asi o 1/5 svých sil, které vrhli do ofenzivy, další příčinou bylo roztažení fronty, která se nyní táhla od Baltského moře až k Azovskému, což kladlo další nároky na již tak prořídlé německé řady. V neposlední řadě byl příčinou i nástup rasputice, období, kdy se na podzim a na jaře promění všechny nezpevněné cesty v moře bláta, v němž utone jakýkoliv pohyb. A to se stalo i německé armádě a jejím spojencům v říjnu a listopadu 1941. Publikace podrobně popisuje činnost Rychlé divize v bojích na řece Mius v letech 1941 a 1942.
další informace